V čem jsem jiná ...
Na to se mě zeptal jeden z účastníků semináře a já nikdy nezapomenu na těch pár vteřin hlubokého ticha následujících po jeho otázce. I když to byl veřejný seminář, sešla se na něm zvláštní skupina. Dvacet lidí z různých končin hned na začátku sladilo svoje energie, překonali ostych a bez problémů reagovali na všechny moje výzvy, tedy i na tu – ptejte se na cokoliv, co vás zajímá, nic není tabu.
Byla jsem zvyklá, že většinou je zajímal můj nový začátek. Bylo to téma, které zrovna řešili sami a já měla přece jen trochu náskok a trochu víc zkušeností. O období úspěchu i o životě na okraji , o zklamání, i o důvodech, proč se zvednout a jít dál, jsem mluvila otevřeně a stále se potvrzoval smysl sdíleného příběhu. Většinu svých životních lekcí jsem pochopila a pro některé jsem naopak hledala vysvětlení spolu se svými posluchači.
Tentokrát ale zazněla nečekaná otázka. V čem jste jiná ? zeptal se muž z přední řady a čekal na odpověď. Spolu s ním mě pozorovalo dvacet dalších, zvědavých tváří. Víte, je spousta seminářů a hodně koučů, tak proč Vy? měl zřejmou potřebu dovysvětlit, když postřehl můj výraz.
Odpustila jsem si debilní reakci, to byste měl vědět nejlíp vy , když jste si tenhle seminář vybral, a místo toho jsem několik vteřin stála a hleděla do ztichlého sálu, naplněného zvědavým očekáváním. Nebylo to ani 5 minut, co jsem po nich chtěla podobné sebezpytné cvičení a tvářila se u toho naprosto samozřejmě a teď tu stojím a cítím se zaskočeně. A v těch několika vteřinách se stalo toto: mozek registruje, že padla nečekaná otázka - sebeovládání, nevyhrknu tu rádobyvtipnou blbost - uvědomuji si, že je to důležitá otázka i pro mě - panika, jiná, jiná, ale jak to říct – v hlavě se něco rychle točí, ale neumím to zachytit - rozhodnutí, kašlu na to, přiznám se, že to neumím pojmenovat, že je to jen pocit ukrytý v hloubce duše – otevírám pusu a ...
... vycházejí ze mne slova, ze srdce, bez kontroly, bez posuzování jak budou přijata. Tváře se na mně dívají soustředěně, postupně roztávají, usmívají se, vnímám ten úžasný pocit. Zase jsou tu slova, vyzobaná z knih, náhodně zachycená v útržcích rozhovorů, slova napsaná v dopisech, poskládaná umělci, pronesená na tribunách, zašeptaná do polštáře, slova přehlušená smíchem i rozmazaná vzlyky. Dar, který užíváme a někdy promarníme. Slova, můj důvěrný svět, moje opora, moji přátelé. Slova, která si hrají mezi sebou někde uvnitř mého srdce, někdy se víc hlasů překřikuje, aby nakonec z uklidňující harmonie vzešlo poznání. Byla tu i v těch nejtěžších chvílích, sama se vynořila a sama se poskládala, aby mi odkryla tajemství, objasnila smysl a přinesla řešení. Slova vysvětlující pocity, slova odkrývající pravdu. Vnímám je, cítím, když se jejich význam maličko posune, prozrazují mi, co by ten druhý řekl, kdyby všechno šlo převést do lidské řeči. Pomáhají mi ponořit se do temných zákoutí naší duše a odkrýt vzpomínky, které bolí a někdy i roky čekají, až je znovu vyvoláme, aby se ve světle přítomnosti mohly uzdravit.
Miluju slova a jejich schopnost pomoci, věřím svému přátelství se slovy a daru cítit, co sdělují, i když se snažíme kontrolovat význam sdělení. Chci dát svým slovům šanci pomáhat a v tom jsem asi trochu jiná...
Stojím před dvaceti tvářemi, slova dozněla a rozhostilo se ticho. Znovu zažívám ten zázrak - navázané spojení, prolnutí, pochopení. Slova ze srdce, bez skrytých významů, splnila své poslání. Význam je jasný, poselství přijaté a my můžeme jít dál. Děkuju.