Mirka Čejková

Ruud přijel z Belgie, aby vystoupil na konferenci pro kouče. Sympaťák v půlce šedesátky platil za odborníka. Anotace jeho příspěvku byla zajímavá, reference klientů oslňující. Jako bývalý profesionální tanečník, chtěl nabídnout podobnost spolupráce kouče a klienta s uměním tance, srovnat průběh sezení s vedením v tanečním páru, chtěl mluvit o momentech , kdy jen lehký dotek, nepostřehnutelná změna tlaku přiměje jednoho z partnerů následovat vedení toho druhého. A o tom je vlastně i koučink. Jedna z důležitých dovedností koučů se výstižně nazývá „dancing in the moment“. Kouč by měl klienta následovat v jeho příběhu. Měl by  se podvolit toku jeho myšlenek a „tančit“ s ním tam, kam ho právě vedou silné pocity a potřeba připomenout si určitý  okamžik nebo odbočit k důležité vzpomínce.

              Mám tyhle nečekané momenty ráda.  Nedá se přesně odhadnout, kdy emoce odvedou člověka  z cesty hlídané logikou do oblasti citové paměti, tužeb, naplněných představ, zklamaných očekávání nebo selhání. Nedá se odhadnout , jak ten proces , plný dalších odboček a zkoumání , poběží, ale jedno je jisté,  na jeho konci leží odměna - pochopení příčiny, klíč k problému, řešení.   A mne zajímalo, jak může moje zkušenosti obohatit mistr opravdového tanečního umění.

            Na konferenci jsem byla nejen jako účastník, ale hlavně  jako moderátor. Ruuda, stejně jako další přednášející,  jsem potkala už večer před zahájením konference , abychom dohodli detaily scénáře, upřesnili pointu jejich vystoupení a možnou podporu z mojí strany.  Mezi žoviálními Američany Ruud paradoxně upoutával pozornost svou klidnou vyrovnaností. Džentlmen, jehož schopnost glosovat situaci, vytvořila během večera několik kouzelných okamžiků. O to víc jsem se začínala těšit na jeho vystoupení a o to víc jsem měla být překvapena.

             Druhý den ráno naplnila sál energie dychtivého očekávání  a nic nenasvědčovalo tomu, že jednoho z řečníků čeká malá osobní katastrofa. Zajímavé příspěvky přednášejících byly proloženy konkrétním procvičováním. Pracovalo se ve dvojicích a protože jsem se chtěla zapojit  a zároveň jsem se musela držet v blízkosti řečnického pultu, stal se mým partnerem pro trénink právě - v první řadě sedící - Ruud . Jako kouč byl poměrně dominantní, převzal iniciativu a choval se spíš jako učitel. Už během toho krátkého tréninku mi odkrýval svůj pohled na prolínání koučování a tance a rozhodně nemluvil nezajímavě. Na oplátku jsme se dostali k tomu, že mojí oblíbenou specifickou oblastí je pomáhat klientům s překonáváním strachu z veřejného vystoupení, že jsem sama dvacet let strávila s mikrofonem v ruce a díky zkušenostem i studiu komunikace a jejích psychologických aspektů, mám dobré výsledky s odhalením příčiny stresu, nalezením konkrétního bloku a jeho odstraněním. Ruud se opravdu upřímně podivil, že by zrovna na tom mělo být něco složitého a že by někdo mohl být specialista zrovna na strach z mluvení. On sám je například výborný komunikátor, což ostatně jako kouč přeci být musí, poučil mne. Přikývla jsem , nakonec nic jiného jsem nečekala, na konferenci opravdu dorazila skupina excelentních řečníků.

            Vystoupení šarmantního Belgičana bylo naplánováno jako první po polední pauze. Lidé se v určeném čase vraceli do sálu, kde je už u dveří čekal Ruud a s každým si potřásl rukou. Netypické oživení, prolétlo mi hlavou, ale to už jsem se soustředila na svůj úkol -  požádala jsem o klid, otevřela odpolední blok a uvedla Ruuda.

            Mistr zahájil svou řeč krátkým zakašláním. Papír v ruce se neznatelně zachvěl. Mikrofon držel v úhlu, který špatně zachytával zvuk. Zpozorněla jsem. Po další minutě jsem přeci jen vstala a mikrofon mu nastavila v ruce v požadovaném úhlu. Usmál se vděčně a pokročil směrem k publiku. Začal mluvit a mně bylo jasné, že větu nedokončí. Ne na jeden nádech. Připravená dramaturgie se začala rozpadat. Jeho téma přímo volalo po lehkosti a oživení. Přátelský a uvolněný tón řeči měly doprovázet ukázky  tanečních kroků, vlastní prožitky měly usnadnit kontakt s publikem - to všechno tam mělo být, ale dokonalý plán teď ničila stupňující se tréma. O tom, že Ruud je ve stresu, už nebylo pochyb. Dýchal přerývaně, v puse měl sucho a jazyk lepící se na patro zkresloval výslovnost. Mikrofon jeho problémy ještě zesiloval. Už se nehrálo o to, zda dokončí větu, ale zda dokončí slovo. Na čele se objevily první kapičky potu, klouby na ruce zbělely, jak křečovitě svíral mikrofon a puk na nohavici se chvěl jako vykřičník za zradou třesoucích se nohou.

Publikum sedělo ztichle a rovnalo si v hlavě,  co se děje. Lidé si mysleli, že jde o zdravotní indispozici, jen málokoho napadlo, že by uznávaný odborník, měl trému, která mu prakticky znemožní dokončit vystoupení. Situace volala po vysvobození. Bylo třeba,  jak se odborně říká, změnit dynamiku procesu, prostě udělat cokoliv, co změní toky energií, odvede pozornost.

Vstala jsem a Ruudův monolog převedla na rozhovor. Pomalu se začal uklidňovat.  Mile a otevřeně odpovídal na moje otázky, spontánně se omluvil za nervozitu, která jeho samotného zaskočila a na závěr vystoupení už byl schopen i jakési taneční figury.  Odcházel za upřímného potlesku.

Na závěrečné večeři za mnou přišel téměř s omluvou, že strach z mluvení znevažoval a ptal se, co asi vyvolalo ten stres.  Chvíli jsme si povídali. Příčiny se postupně odkrývaly. Ukázalo se, že navzdory své práci, nebyl právě člověkem, který by vystupoval na podobných fórech, neměl zkušenost,  jak ho podobná situace ovlivní, nebyl připraven ani na technická omezení mikrofonu, ozvučení, překladu. Dlouhé roky pracoval s individuálními klienty a často dokonce po Skypu, nebyl zvyklý vystupovat ve skupině. Pozvání na konferenci přijal  překvapen, polichocen a zároveň s pocitem silného závazku . Na vystoupení se pečlivě připravoval, těšil se,  jak posluchače ohromí, jak neotřelé téma si zvolil, jak bude jiné, nové, a jaký wow efekt vyvolá. Sepsal si projev a učil se ho skoro nazpaměť,  představoval si, co a jak řekne, kde se lidé zasmějí a jak on bude reagovat. Během vystoupení kolegů vnímal lehkost a určitou samozřejmost jejich projevu a začal se s nimi srovnávat. Před vlastním vystoupením si osobně s každým z publika potřásl rukou a z nadcházející chvíle tak pro sebe udělal cosi mimořádného. A to všechno byly momenty, které se načetly a které spustily stres. Shrnula jsem to - přemotivovaný perfekcionista bez zkušeností a bez tréninku s velkým očekáváním. Upřímně nemohlo to skončit jinak. A v okamžiku, kdy nastoupila fyziologická reakce, dechové problémy a tlukot srdce, který přehlušil i vlastní myšlenky, tak bylo jasné, že jde  o velmi silnou a bez pomoci stěží zvládnutelnou reakci.

      Ruud byl nečekaným zážitkem opravdu zasažený a s obavou vyhlížel, další podobné vystoupení, které přislíbil pro belgickou komoru koučů. Chtěla jsem, aby pochopil, že podobnou zkušenost mají tisíce dalších lidí a že to vůbec neznamená, že by jednou nemohl být dobrý, ale je to o práci. Každý  řečník zažil trému a ti dobří ji využívají pozitivním způsobem. Ano, i stres může být stimulující a každý může oslnit publikum a předat mu svoje poselství inspirativním způsobem, ale jako každé mistrovství je to otázkou času, tréninku a dodržování určitého konceptu.

A to snad Ruud pochopil, ještě před dezertem. Alespoň se tak tvářil a puky na kalhotách  jako by to svým klidem jen potvrzovaly.