Mirka Čejková

Rozhovor pro Blesk pro ženy
originální verze

S Hanou jsme se sešly v kavárně. Na rozhovor. Blesk magazín pro ženy slaví 15 let. Byla jsem v prvním čísle a pak po deseti letech. Články z té doby vzala Hana s sebou. Bylo zvláštní konfrontovat se s tím, co jsem si myslela, o čem snila a co plánovala před takovou dobou.

Měly jsme dělat rozhovor - otázka novinářky a moje odpověď, jenže jsme se neviděly strašně dlouho. Patnáct, dvacet let? Hanka nastupovala do televize, když já jsem odcházela. A tak místo strukturovaného rozhovoru, jsme si normálně povídaly, jako holky, které se sejdou po letech a zjistí, že ty naše holčičí životy se podobají. Všechny jsme zažily lásku, někomu trvá, někomu skončila a začala jiná nebo zatím žádná, ale poznaly jsme ji. Zažily jsme momenty, kdy svět byl úžasný a my v jeho středu a pak pády, kdy všechno bylo černý a my nevěřily, že se to vůbec může spravit. A pak najednou zase dýcháme, žijeme a můžeme předat tu zkušenost, že všechno se vždycky spraví, jen to prostě někdy trvá dýl než bychom chtěly.

Pak došlo na děti. Jasně že jsou dar a štěstí, ale taky nám umí zatopit. V mém případě přežít tři puberty byla docela solidní lekce. Byla to zkouška jestli to, co kážu , umím taky žít. Jestli i doma se umím dívat na věci z nadhledu. Nebylo to snadné, protože strach mámy komplikuje ten nadhled. Třeba když se mladší rozhodoval, že svůj život spojí se sportem , starší chtěl jezdit na motorce, vždycky tu byla ta máma , co se bojí, jestli to je správné a pak ta druhá, co se snaží eliminovat rizika, ale nechat jim svobodnou volbu. Řekla jsem jim, že svoboda je skvělá, ale patří k ní zodpovědnost. Svoboda je nést následky za svoje rozhodnutí a nesvalovat vinu na okolnosti. A to je asi to hlavní, co se za těch patnáct let stalo. Učila jsem se a posunovala a pořád v tom pokračuju.

A tak jsme konečně zapnuly diktafon a dělaly ten rozhovor:

Před patnácti lety jsi na otázku: „Na co se teď těšíte nejvíc?“ odpověděla: „Na to, že se moje soukromí přestane propírat veřejně a já se vytratím z titulních stránek.“ Tak co? Stalo se?

Stalo. Život se vrátil do normálních kolejí. I když, co to vlastně jsou normální koleje. Myslím, že mám život, jaký jsem chtěla. Jsem už člověk, který si bere zdroj štěstí ze sebe. Nečekám, že mi ho někdo naservíruje. Žiju v klidu. Když se stane něco, z čeho bych v minulosti panikařila, tak teď se taky leknu, ale uvědomím si, že už jsem zažila horší věci a že nic není ve skutečnosti tak hrozný , jak to v tu chvíli vypadá, a místo strachu začnu fungovat racionálně. Všechno má řešení a mě baví ho hledat.

Vadí ti, když teď víš, že jsi se třeba mohla rozhodnout jinak?

Ani ne, beru to tak, že jsem dělala chyby, ale důležité je, že pro mě byly impulzem k dalšímu kroku, k učení, hledání odpovědí. A já se ráda učím. Samozřejmě, že to potřebuji ke své práci, ale já vlastně tu práci dělám proto, že nejdřív jsem si pořádek potřebovala udělat sama v sobě, chtěla jsem pochopit, proč se mi dějí určité věci, proč dopadají jinak, než jsem si představovala a chtěla jsem vědět, co doopravdy v životě chci.

Takže jsi zabila dvě mouchy jednou ranou. Pomohla jsi sobě a naučila ses poradit i cizím lidem.

Lidem neradím:-) Koučink není o tom, co já si myslím, že by někdo jiný měl dělat. Ale ano, asi umím pomoct rozmotat ten zmatek, který si někdy v sobě vytvoříme a brání nám, abychom fungovali efektivně, abychom viděli, v čem je skutečně problém a uměli se zase z toho přešlapování na místě rozjet kupředu.

Kdy jsi se rozhodla, že to budeš studovat?

Nebylo to rozhodnutí, spíš se to k tomu všechno postupně vyvíjelo a ten prapůvodní důvod byla asi Petra. Dcera je už dospělá. Podle data narození. Ale je postižená. Opilá doktorka u porodu. A když mi pak říkali, že to je nevratné a vlastně nám brali naději, že by se dalo něco zlepšit, tak jsem chtěla pochopit , jak mozek funguje a tím jsem otevřela oblast, která mi paradoxně dávala odpovědi i pro můj život a dovedla mě k různým metodám třeba i ke koučinku. Mozek je senzační věc, ale je důležité tomu našemu soukromému počítači rozumět a vědět jak se tam dostávají různé programy, které pro nás nejsou užitečné. Hodně věcí děláme automaticky a nejsme u toho dalo by se říct při plném vědomí .

A co mužští?

Mám skvělý kamarády, potkávám inspirativní chlapy v práci, a vlastně dva muže jsem právě vypustila do světa dospělosti .

A ti bývalí?

Bývalí, které jsem si nevzala, jsou taky fajn:-) Potřebujeme muže k životu a oni nás. Jen se z toho stalo diskuzní a politické téma, rovnoprávností počínaje a me-too konče. Když něco moc pitváš a chceš to regulovat, tak to přestane být přirozené. Jsem trochu unavená ze vší té politické korektnosti, hlídáme věci, které nejsou podstatné, zvažujeme rubriky na další pohlaví, kvóty na zastoupení žen, ale ve skutečnosti jsou to jen nástroje pro ty, kdo si myslí, že život k nim je nespravedlivý.

Jsi proti me-too?

Jsem proti tomu, že nejhlasitější jsou ti, kterým někdo ublížil před 25 lety a pak, že se přehlíží další souvislosti. Chceme řešit sexuální násilí? Fajn, tak včetně domácího. Ženy, které někdo ponižuje a znásilňuje za zavřenými dveřmi , ale to je přeci složité, tak se do toho nebudeme raději montovat. Obtěžování? Měla jsem kdysi projekt na střední škole, byl tam učitel, který se zaměřil na jednu holku a ničil ji nevhodnými řečmi, pak to s ní chtěl řešit, tisknul se k ní, šeptal do ucha. Další děcka se ho bála a tak dělala, že to je normální. A pak tam potkáš další studentku, která naopak provokuje a používá všechny ty vyzývavé signály, aby manipulovala okolí. Chceme obtěžování řešit? Pak je to o tom posbírat data, popsat jev a to řešení hledat. Nemyslím si ale , že by se to mělo redukovat na to, vzala jsem si župánek, přišla k šéfovi do hotelového pokoje a on, světe div se, si to vyložil jako souhlas se sváděním ergo všichni chlapi jsou zvířata. Je to trochu nerovnováha v tom, kde je problém a čemu věnujeme pozornost.

Utíkáš mi od tvých bývalých, jak to máš s nimi?

Uvědomuju si, že bez těch zkušeností bych se neposunula. Petry táta je fajn chlap a opravdu bezva otec. Alex žije v Americe, o kluky se nestará, nic jim neplatil a bylo to někdy pro nás dost těžké, když tě propírají v novinách , jaké máš alimenty, z výběrového řízení tě vyřadí paní, co si právě přečetla bulvár a usoudí, že jsi zazobaná a nepotřebuješ práci a ty při tom počítáš každou korunu, nebylo to fakt lehké. Alexe jsem před klukama ale nikdy neshazovala. Naopak jsem jim říkala, narodili jste se z lásky a to že jsme to pak s tátou nedali, je druhá věc, pořád je to váš táta, tak si to s ním srovnejte, měli byste si vyříkat, co vás bolí, v čem jste naštvaní a vyčistit to. Buď to bude fungovat nebo ne, ale nebudete se trápit tím, že se jen domýšlíte, jak a proč se něco stalo. A myslím, že ta doba nastává, kluci jsou rozumní a takhle to sami cítí.

A Marek Vít? Váš vztah byl bulvární sousto a pro dost lidí i nepochopitelný?

S ním se nevidím a celé to období mám v mlze. Byl to někdo, kdo žil v mém domě. To je všechno. Tomáš a Alex jsou chlapi , které jsem milovala, měla s nimi děti. Jejich očima jsem musela být asi taky děsná, jak jsem chtěla, aby všechno bylo perfektní a všichni byli šťastní. Vlastně nevím, jak by dopadlo moje první manželství, důvod, že jsme se rozešli nebyl nikdo třetí, jen já jsem najednou myslela, že Peťka je z nejhoršího venku a chtěla jsem další dítě a Tomáš nechtěl. A asi to tak mělo být, já mám kluky a on je v pohodě se svou ženou. A oba jsou pevnou a neoddělitelnou součástí Petřina života. Dokud budeme naživu, tak všechno, co se Petry týká, budeme muset řešit společně a takhle to funguje.

A co Petra Je samostatná?

V rámci možností jo. Zatím stále chodí do školy a za to jsem ráda, protože se s ní musí pořád pracovat. Potřebuje pořád nějaké stimuly a pořád je co řešit, akorát nikdy dopředu nevíš, co to zrovna bude, k čemu dozrála. Před lety chodila do speciální školy, kousíček za Prahou. Ráno jsme ji tam odvezli, odpoledne ji paní učitelka doprovodila k autobusu, řidiči už ji znali a my jsme si jí vyzvedli u metra. Jednou mi ráno řekla, že tentokrát ji nemám čekat, protože pojede na Václavák. Tak jsme se zasmála, že jak by se tam asi dostala a ona mi to přesně popsala, měla to odpozorované, jak s námi jezdila. V tu chvíli jsem si uvědomila, že máme problém, protože měla strašnou touhu po svobodě, po samostatnosti a byla odhodlaná ji naplnit. Tak bylo jasné, že to musíme řešit.

Jak?

Zkusila jsem pátrat na internetu a našla neziskovou organizaci, která pořádala pro mentálně postižené různé kurzy. Mimo jiné i kurz cestování. Rok jsme byli na čekačce, než se uvolní místo, ale stálo to za to. Měli neskutečný systém, co všechno se musí klienti naučit, připravovali je na konkrétní trasu, trénovali s nimi bezpečnost, praktické dovednosti i jak se zachovat, kdyby se ztratili. A maturita byla vlastně to ztracení. Petra měla průběžně volat, abychom věděli, jak to probíhá a jestli je všechno v pořádku. Pořád nevolala, byly čtyři odpoledne a já už fakt na nervy. V okamžiku, kdy volala taky vyplašená asistentka, že se neozvala ani jí, Peťka akorát vcházela do dveří. V úplném pořádku a spokojená. Jen se prostě vybodla na to, aby se nám ozvala. Uklidnila mě vysvětlením, že v Praze se ztratit nikdo nemůže, protože vždycky najdeš tramvaj nebo metro a to tě přiveze domů. Fakt je , že když nevím, co kam jede, tak se zeptám Peťky, ona má všechno v hlavě, protože to cestování je pro ni synonymum svobody.

Ještě zpátky, vím, že o tom nechceš mluvit, ale co ses teda naučila na vztahu s Markem Vítem, který je řekněme dost svérázný chasník?

Naučila jsem se, že když se vzpamatováváš z konce vztahu, který pro tebe byl nějak významný a osudový, hlavně se po hlavě nehrň do dalšího s někým, kdo se najednou objeví. Máš nemocné všechno. Duši, mysl, všechno. Jsi prostě nevyhnutelně postižená sníženou schopností dobrého úsudku.

Co v té době bylo nejhorší?

Po rozchodu s Alexem? To, že jsem to nechápala. Odletěl z Ameriky, nás tam nechal, mezitím vyklidil dům a zmizel. Byla jsem tehdy vážně na dně. Dvě malé děti, Peťka postižená, pocit selhání, sebeobviňování, nerozumíš, co se děje a proč. Noviny se krachem manželství s Alexem taky dost živily. To nepřeji nikomu, byla jsem fakt hromádka neštětí, rozbrečela jsem se v krámě jen z toho, že se na mně prodavačka usmála a že v kontrastu k těm článkům je na mě někdo hodný. Ale vlastně jo, naučila jsem se ještě jednu věc.

Jakou?

Můj známý doktor mi tehdy řekl, že když mě vidí, napíše mi léky na úzkost, že zase začnu fungovat. Z určitého pohledu to opravdu fungovalo, nebrečela jsem, přestala se hrabat v tom, co se stalo. Ono mi totiž spousta věcí začala být jedno. A v tomhle stavu jsem potkala Marka. Když jsem si pak dávala život dohromady, navštívila jsem takový program, ve kterém vysvětlovali, jak to funguje. Že tě ty prášky odpojí. Odpojí tě od bolesti, ale taky změní tvoje běžné vnímání, rozhodovací procesy. Pozoruju, že to je dnes bohužel dost módní řešení – prášek na úzkost, napětí, strach – je snazší ho spolknout, než něco dělat a je bohužel dost snadné se k nim dostat, jsou doktoři, kteří mají praxi postavenou skoro jen na tom, že rozhazují tyhle recepty. Já nikoho nesoudím, jen sama bych to už nechtěla, neměla jsem k tomu všechny informace a myslím, že jsou jiné cesty. Bolest i ta psychická je informace o stavu duše. A ty musíš být při vědomí, abys s tím mohla něco udělat a ne se stát robotem, kterého odpojili od těch nejdůležitějších zdrojů - intuice, pocitů, kreativity, touhy žít.

Co tě teď čeká?

Určitě nastává nová etapa, kluci jsou dospělí, zařizují si svůj život a tím pádem se i můj život mění. Tuhle nastal moment, kdy doma nikdo nebyl, nikdo po mně nic nechtěl, jídlo zůstalo na sporáku a bylo to divný, jiný než dřív. Když pak kluci přijeli, tak jsem otevřela debatu , jak si to dál představují, jestli chtějí bydlet sami, kdy se třeba chtějí odstěhovat, protože pak i pro mě to bude čas zařídit si trochu jiný život.

A ty víš, jaký chceš?

Dostávám to, co jsem vždycky chtěla, víc času pro sebe. Mám v plánu zase cestovat, láká mě další studium venku, obnovila jsem vztahy s kamarády, kteří taky vstupují do téhle etapy a dřív jsme na sebe neměli čas, zapojila jsem se do nových projektů. Ale uvidím, teprve si zvykám, že čas her skončil a miminka už nejsou miminka. Je to nový a zatím zvláštní.

Můžeme udělat takový rychlostest? Co tě teď třeba nejvíc štve?

Teď zrovna mě nejvíc štve, že přijímáme takovou tu všeobecnou módu strašení a že ji šíříme. Vidím, jak to na lidi působí. Když chceš informaci, nejspíš ji dostaneš obalenou strachem. Jako stádo, které musí praštit elektrický proud , aby se vrátilo do ohrádky. Strach z migrantů, strach, že nebude na důchody, strach z mužů, strach ze sucha, strach z nemocí, strach z hloupnutí dětí, stárnutí populace, jaderných elektráren, vyhynutí včel, Ruska, Číny, Ameriky, Brexitu. Jsi politik? Nestraš mě, řekni mi to v souvislostech, ukaž možná řešení a třeba mi řekni, jak ti jako občan můžu pomoct. Strach by se měl eliminovat, protože, když se bojíš, tak jsi pasivní, vyděšená a řešení jsou většinou iracionální. Ale třeba tohle právě vyhovuje.

Co ti teda v tomhle naopak dává naději?

Asi mladý lidi. Myslím fakt mladý, čerstvě dospělí. Všichni pořád řeší, že mladí jsou jiní a na počítačích a divní, ale já s nimi často pracuju a mě přijde, že si až moc dobře uvědomují, co se děje. Sice jsou víc v pohodě se vší tou technikou než jsme byli my, ale vidí i kde žijí , co děláme s planetou i sami se sebou a snaží se něco měnit, chtějí žít jiný život než ten, který jsme jim tu připravili. A to je naděje i pro nás. Asi jsme taky byli takoví, ale pak tě ten systém sežvýká, zdá se mi , že oni chápou tohle riziko a hledají možnost, jak být v tom systému sami sebou. To je pro mě osvěžující, protože já se o to snažím taky.

Co se podle tebe nejvýrazněji změnilo za těch 15 let?

Čím dál větší tlak na to být perfektní, úspěšný. Přispěly k tomu i sociální sítě. Dřív to byla jen reklama, která prodávala přes iluzi štěstí. Jogurt rovná se vilka se zahradou, šťastná rodinka, pozorný manžel, krásné děti , dovádějící pes. Teď si tu iluzi lidi vytvářejí sami a posílají svoje šťastné chvilky do světa. Jenže ty sama uvnitř víš , kde je pravda, takže za prvé, když si lžeš a svůj život přibarvuješ, tak tě to dožene, protože víš, že to není pravda a za druhé věříš tomu, že všichni ostatní žijou superživoty a připadá ti, že ty jediná jsi k ničemu. Často se k tomu dostávám s klienty a řešení je aspoň si to uvědomit a být opatrná, jak přijímám informace a jaké. To je samo o sobě mimochodem velké téma.

Chtěla bys žít jindy, jinde?

Já ne. Já jsem to zkusila a nešlo mi to. Jsem výletník. Ráda vyletím, ale když se blížím do Evropy, do střední Evropy a pak k nám do kotlinky, tak pookřívám a jsem šťastná, že jsem doma. A myslím si že jsme fajn, nejsme na první pohled vřelí a rozjuchaní jako třeba Američani, ale jsme víc opravdoví. Nejdřív pozorujeme a pak, když řekneme mám tě ráda, jsi můj kamarád, tak pomůžeme a je to tak na dlouho. A je tu krásně. Venku jsem přežívala vybavena filmy Jiřího Menzela, knížkami Hrabala a Oty Pavla a tempo Ameriky jsem kompenzovala vláčností Rozmarného léta nebo Postřižin. Tomu rozumím a to potřebuju k životu.

A co ti v životě chybí ?

Právě ta příroda. Jsem holka z města, narodila jsem se v Praze a miluju ji. Ale občas potřebuju zmizet do nikam. Jen stromy, hory, louky, nebe. Vždycky se snažím najít pohled, kde v něm není žádný drát, žádná stavba, jen čistej horizont, příroda a já. Tam zažívám takový to napojení někam nahoru, spojení se vším a mír v sobě. Potřebuju být občas sama.

Bojíš se stáří?

Nevím. Stárnutí ne, to mě zatím baví, vnímám to fakt spíš jako dozrávání a v životě cítím víc lehkosti. Stáří asi je hlavně o stavu, ve kterém tam dojdeme. Inspirují mě lidi, kteří si to umí užít. Potřebuješ k tomu hlavně zdraví, tak se snažím žít zdravě, poslouchám tělo a jsem mu vděčná, že to se mnou zatím zvládá.

Máš na to nějaký recept?

Asi tu vděčnost. Konečně neřeším, co si kdo myslí, jak mě vidí, jestli jsem tlustá nebo tenká, našla jsem klid, a naučila jsem se radovat ze života, ze svého života a za to jsem vděčná. Cvičím, medituju, dělám jógu, pracuju, jím zdravě a pak zase třeba ne. Dělám to, když cítím, že to chci. Nebičuju se pravidly, abych pak trpěla, že je porušuju a ve výsledku vlastně žiju zdravěji.

Kde se vidíš za dalších patnáct let?

Třeba jak tu sedíme a děláme rozhovor o tom, že se těším z vnoučat a zrovna plánuju cestu kolem světa:-).