Padesát? Na smetiště!
Seděla proti mně. Příjemná, hezká, jen maličko nervózní. Sešly jsme se v kavárně v centru Prahy, hledala jsem pro firemního klienta šéfku klientského servisu a místo inzerátu, rozhodila sítě po známých. Když mi doporučili Renatu, tušila jsem, že to bude ona. Měla jsem za sebou už několik pohovorů a pomalu jsem propadala depresi. Zajímavé místo, zajímavé peníze, v regionu, kde je údajně nouze o práci, a přesto byl nadlidský výkon najít někoho, kdo má aspoň nějaké předpoklady dělat svou práci dobře. Seděla jsem s příliš ambiciózními mladými muži, kteří chtěli peníze, ale neměli co nabídnout, s maminkami na mateřské, které stále ještě potřebovaly podřídit pracovní dobu potřebám dětí a neuměly si představit jak, s čerstvou absolventkou, která opisovala skripta, ale postrádala vlastní názor a odvahu rozhodovat. A teď tu seděla ona, žena se zajímavým CV, se zkušenostmi, nápady, návrhy a až nápadně skromná.
Když mi něco není jasné , zeptám se. Potvrdila, že se skutečně cítí nejistě, protože podobnými pohovory prošla v poslední době několikrát a vždycky se zdvořilým odmítnutím. Důvod? Věk. Čerstvá „padesátka“ , které by každý hádal o deset let míň, se trpce usmála.
Aha, tak je to pravda, všechny ty články o nezaměstnatelných padesátnicích, ty diskuse, které jsem odháněla mávnutím ruky jako něco malicherného, směšného a zbytečného. Měla jsem jinou zkušenost. Jako externista jsem pracovala pro americkou společnost. Najímala se zrovna asistentka generálního ředitele. Asistentka podle amerických parametrů – ne tedy usměvavá kávovarka, ale pravá ruka výkonného manažera. V opravdu silně obsazeném konkurzu na prvních třech pozicích skončily dámy 50+. Když jsem tehdy před lety zjišťovala konkrétní důvody, odpověď byla jasná: mají zkušenost, čas a opravdu tu práci chtějí vykonávat. Nehroutí se z maličkostí, nepodléhají emocím, jsou vyrovnané, vědí, co je život, jsou spolehlivé ....
Celý článek si můžete přečíst na serveru Psychologie.cz zde.