Je to na houby

Upřímně, Josef vyjádřil pochybnost o užitečnosti nezdaru poněkud jadrněji, ale o to nejde, podstatné je, že všichni, kteří se mu snažili dodat odvahu ideou, že nezdar posiluje, že život je jednou nahoru, podruhé dolů, že kolo osudu se točí spravedlivě, jednou ztrácíš, jindy vyhráváš, že neexistuje neúspěch, ale jen zpětná vazba, ti všichni mu lezli na nervy a po svém posledním nezdaru je už vcelku neurvale vyháněl ze dveří.

„Nemůžu už tyhle kecy ani slyšet, všichni jsou děsně chytrý, motivace sem, odhodlání tam, a já dřu jako blbec, trčím v práci 20 hodin denně, už se mi o tom všem i zdá, dovolenou jsem neměl ani nepamatuju, doma se mnou nemluví ani vrata od chlíva a zase je to všechno na nic...“ Josef právě zažíval neúspěch ve čtvrtém podnikání. Tedy lépe řečeno, ve čtvrtém rozjezdu svého podnikání. Kdysi měl nápad, věřil, že mu přinese peníze, ale vždycky se něco stalo. Teď stál před dalším pokusem, do kterého mu očividně chyběla chuť. Seděl přede mnou vyčerpaný a otrávený sám sebou ale pořád ještě odhodlaný se z toho nějak dostat. Jak, to nevěděl.

Tvrzení, že neúspěch posiluje, Josef sveřepě odmítal a ve svých porážkách žádný přínos neviděl. A to byla jeho největší chyba.

Jak se ukázalo, začal celkem čtyřikrát. Čtyřikrát si stoupl na startovní čáru a čtyřikrát vyrazil ke svému cíli. Neuvědomil si ale, že když bude dělat pořád totéž, dostane se nejspíš na to samé místo. Tvrdohlavě vstával, začínal znova a dělal ty samé chyby. Až poslední porážka a totální vyčerpanost ho přiměly zastavit se a poprvé v životě si položit pár otázek.

Předně bylo třeba určit, co konkrétně se stalo, jaká byla příčina nezdaru. K problémům došlo vždycky v případě, kdy se práce posunula do fáze, ve které nastupovala kompetence a odpovědnost někoho dalšího. Nechci teď řešit jestli šlo o chybu ve výběru lidí, komunikaci, delegování nebo řízení lidí obecně, podstatné je , že Josef se věnoval jen tomu, co považoval za důležité a nevnímal, že existuje celá řada dalších oblastí, které rozhodují o výsledku a protože je svěřil někomu jinému, bral to tím za vyřízené.

Další podstatný krok na jeho nové cestě k úspěchu byl přijmout toto odhalení pozitivně, jako pouhou zpětnou vazbu. První krok Josef sice úspěšně zvládl, našel příčiny minulých problémů, ale tentokrát si život pro změnu komplikoval tím, že je vyhodnotil jako vlastní selhání. „Jsem idiot. Jestli jsem tohle neviděl, tak nemá cenu, abych vůbec něco dělal, to jsem měl vědět...“

V této fázi se začal chovat jako trucovité dítě, přesvědčoval sebe i mne, že už se do byznysu nevrátí. Důvodem ale nebyla skutečnost, že objevil příčinu předchozích nezdarů, důvodem byl fakt, že ji pojmenoval jako vlastní selhání.

Pokud se k neúspěchu postavíme fatálně, s pocitem, že takový idiot jako já si nezaslouží nic dobrého, jsem pitomec, který nic nedokáže, pak jsme sami sobě tím nejhorším nepřítelem.

Strach ze selhání je jedním z nejsilnějších, říká nám, že jestli nebudu dost dobrý, budu odmítnut, vyloučen. Strach z vyloučení je zase silně zakořeněná obava, kterou si miliony let neseme po našich předcích. Dnes nám ale vyloučení z tlupy, které pro naše prapředky znamenalo skoro jistou smrt, opravdu nehrozí. Přesto pokud porážku vnímáme jako selhání, říkáme si, že jsme bezcenní, nepotřební, bezvýznamní, hloupí, tak jsme sami sebe už předem vyloučili z pokusu něco dokázat.

Když tedy Josef konečně přestal hodnotit situaci jako selhání a začal ji vnímat jako příležitost, teprve v tomto momentu se před ním otevřela cesta k úspěchu.

Teď se teprve dostával ke třetímu kroku a tím byla analýza. Bylo třeba rozložit celý dosavadní byznys na prvočinitele, najít klíčové oblasti, pravdivě zhodnotit lidi i systémy, ponechat si to, co je vyzkoušené a co fungovalo, najít to, kde byl problém a nahradit to užitečnějším modelem. Cíl zůstal stejný, jen cesta musela být jiná. Tak se Josef dostal k dalšímu kroku, plánování změny. To už byl ale jiný člověk, plný energie, rozhodný a těšil se, až se do toho zase pustí. Stejně si ale neodpustil poznámky , že si kus toho všeho mohl ušetřit.

Asi mohl a asi nemusel celý neúspěšný pokus o vybudování fungujícího podniku zopakovat 4x, ale kdo ví, vždycky se objeví nějaká chyba, která nám ukáže , že jsme asi trošku jinde než jsme chtěli a že je třeba s tím něco udělat. Jediná neodpustitelná chyba je věřit, že když budu pořád dělat všechno stejně, dosáhnu jiného výsledku.

Nemá smysl se hroutit z nezdaru, jde o dočasnou porážku, která nám vynahradí pocit zklamání tím, že se poučíme. Zkušenost není nic jiného než poučení z chyb, vlastních i cizích, je to změna postupů - místo toho, co nefunguje, volba toho, co pomáhá.